Na čelo si nakreslím

tuší kříž,

pod paži

žlutou obálku a budu

chodit kolem kostela

a až se mě někdo zeptá, řeknu,

že jsem boží posel a v obálce mám

osud světa.

„A jaký tedy bude?“ zeptá se on a já

odpovím: „Modrý, neboť je ve žluté obálce,

protože kdyby byl zelený, byl by v obálce červené.“

A člověk bude

chvíli stát, a pak se podívá

na hodinky a odejde.

Ale přijde jiný - Závistivec a zeptá se,

proč právě já jsem boží posel

a já odpovím,

že se nenašel odvážlivec,

co by vzal do rukou

žlutou obálku

a Závistivec se zeptá proč.

Odpovím, protože je v ní osud světa.

Závistivec se omluví,

neb sám usoudí,

že by nedokázal držet v rukou

osud světa

ve žluté obálce a odejde.

Pak přijde děvčátko. „Proč máš na čele ten kříž?“ zeptá se.

„To z úcty,“ odpovím. „Co je to úcta?“ zeptá se.

„Úcta je když prosíš a děkuješ za věci,

které dostaneš,“ odpovím a ono mě poprosí,

zda bych mu nedal svou obálku, když je tak krásně žlutá a já mu ji podám a ono poděkuje. Malýma ručkama z ní vykouzlí vlaštovku.

„Naučíš ji létat prosím?“ zeptá se

a já ji zdvihnu nad hlavu a pustím.

Vlaštovka se rozkrouží nad našimi hlavami.

„Ach, to je krása. Děkuji!“ zvolá děvčátko

a odběhne za ní a já tam zůstanu stát